Němý mistr

Slova jsou mnohdy příliš omezená.
Když pronikneš hlouběji do hmoty a setkáš se s duchem, fraktály vířící kolem tebe vytvoří mozaiku všeho bytí.
V mnohovrstvém skupenství veškeré existence, nalezneš sám sebe a nejen to.
Objevíš svět a zdroj.
Celou tvou bytostí projde vědění a pochopení tak silné, že ho mysl nedokáže uchopit, natož pochopit.
Ne těmi způsoby, kterými je naše mysl naučená uvažovat.
Rozdvojíš se, roztrojíš se, rozčtvrtíš se a každá tvá částečka se dělí dál a dál do nekonečného množství sebe sama.
Aby se pak zase složila v jedno-duchost.
V Tebe. V sebe. V realitu.
Tak jak ji dovedeme chápat a sdílet.
Už to není vědění získané z knih. Všechny ty definice jsou najednou příliš úzkoprsé a bezvýznamné.
Někdy dovedou člověka přiblížit, připomenout mu nějakou vrstvu pravdy, skutečnosti.
Ale často působí spíše zmatečně.
Začneš hovořit jiným jazykem, jazykem částic a prvoků světla.
A může se stát, že pak nebudeš pochopen/a.
Nemůžeš sdílet zkušenost nepřenosnou.
Můžeš ale zářit.
Věnovat lásku, a víru ve vševědoucnost a jáství každého jedince.
A můžeš se naučit mlčet.
A předejít tak v tichosti všem těm trapným nedorozuměním.
Jen naslouchej.
Už jen svou přítomností navádíš, jako maják na širokém moři, své blízké k jejich vlastní moudrosti.
A ti, jež nenaslouchají, těmi se netrap.
V tom není nic osobního.
Fungují na jiné frekvenci. Je to jako zlobit se na dítě, že nerozumí netopýrovi.
Neslyší to, co říkáš. Nemohou to slyšet.
Mohou ale cítit.
Buď vlídný. Buď trpělivý.
K sobě i ke světu, plnému leckdy zraněných a ukřivděných dětí.

Pohyb srdce
120 000 krát denně
přímo působí na plíce,
jícen, mediastinum a bránici.

Bránice přenáší vibrace srdce
do dutiny břišní
vlastním rytmickým pohybem.

Vlnový pohyb krve se promítá
z levé komory srdce
cestou tepeného řečiště
i do nejmenších kapilár
vzdálených orgánů.

Proto i malá překážka na úrovni srdce
nabývá významné důležitosti,
neboť je 120 000 krát denně
opakována jako mantra…

Nikdo nechce být nemocný,

nikdo nechce být tlustý,

nikdo nežádal o to být chudý,

nikdo si nepřál strávit život bojem s depresí nebo nespavostí,

nikdo si nepřál být nervózním rodičem,

nikdo nechce být vyřazený ze společnosti..

Tvůj život, tvoje volba.

To je do jisté míry velká pravda a silná myšlenka, která může i zachránit život.

V tom správném okamžiku.

V tom méně správném okamžiku, vás může ale odepsat ve vlastních očích.

Ano, vy máte plnou odpovědnost za svůj život a role oběti, ještě nikomu nepomohla.

Ale není od věci si přiznat že naše „svobodná“ rozhodnutí, poměrně nesvobodně ovlivňují nevědomá a podvědomá nastavení.

A rozluštit tyto příčiny důsledků, tyto zamotané uzlíky v duších a myslích,

to není vždy snadné a někdy se to nepovede na první pokus, někdy ani na ten desátý.

Ale to neznamená, že děláte něco špatně.

Děláte to prostě nejlépe jak dovedete.

A není to selhání.

Uleví se vám, když si to připustíte.

Přišli jste sem, na svět, v tomto století a s touto tělesnou schránkou, s nějakými úkoly.

Mezi ty úkoly můžou patřit i vlastnosti, které z pohledu ega považujeme za „otravné“ a „nezajímavé“nebo „omezující“.

Ale jsou součástí našich charakterů a není nutné je silou vytěsňovat.

Tohle je něco, co mi chybí v dnešní pře motivované době, kdy letí prostorem duchovní poučky,

které se dobře čtou, ale bez hlubšího kontextu, často nadělají víc škody než užitku..

Prostě se zkuste alespoň jednou denně přijmout takoví, jací jste, i s těmi mouchami a jizvami, které si s sebou nesete.

Vykašlete se na to, jací byste měli být podle televizního pořadu,

oblíbené rubriky v Cosmopolitanu nebo Barči od vedle, která má přeci „tak dokonalý“ život.

Vím, že spousta z Vás může mít pocit že nedělá dost, že z nějakého důvodu nedovedou obstát.

Že i přes veškerou píli a snahu se vám nedaří být tak dokonalí jak byste mohli být.

Ale co když nemohli? Co když nejsme v žádném závodě typu: „Urvi co můžeš“

Přestaňte se k sobě stavět jako k něčemu rozbitému, co je třeba opravit a chcete-li na sobě pracovat dělejte to s radostí.

A s nadhledem.

Protože z tohohle života nikdo nevyvázne živý, takže je zbytečné, brát ho tak smrtelně vážně.

Odpouštění

Možná je odpouštění tak náročnou disciplínou proto, že abychom odpustili někomu, kdo nám byl blízký a zradil, nebo opustil naši blízkost, musíme odpustit sobě.
Ponořit se do všech těch nevyřčených vět, domněnek, které se nevyplnily, anebo možná naopak, vyplnily se až příliš.
Musíme se utopit ve všech těch nesplněných snech a přáních, které naše mysl vyprodukovala.
Mysl.
Protože srdce neplánuje. Srdce cítí. Tady a teď.
Potřebujeme se uvolnit a odpustit si, že jsme nezareagovali včas, tak jak mozek kázal.
Protože to přijde vždy.
Tvrdá kalkulace, hodnocení situace.
To je ta patálie, ve které pak hnijeme za živa.
Proč jsem to neviděl dřív?
Proč jsem byla tak hloupá?
Proč jsem nevyužil té šance?
Proč jsem mu věřila?
Proč jsem neudělal/a víc? Co všechno jsem pochopil/a jinak než bylo vyřčeno?
A tak je to i s o-pouštěním věcí hmotných, na které jsme se zafixovali, kterými jsme sytili své ego.
„Mít či nemít“ je nové „Být či nebýt“? Je přeci tolik důvodů proč a jak mohla celá ta situace okolo promarněného obchodu, nebo rozbitého vztahu skončit jinak.
Lépe. Pohodlněji. Zdravěji.
A co když nemohla?
Co když jednoduše není v našich možnostech tyto věci ovlivnit?
Protože ať děláme, co děláme, osud si stejně prošlape svou cestu.
Jsem kartářka. Chodíte se za mnou poradit s důležitými dilematy, hledáte odpovědi, které sami nevidíte.
A v tom jsou karty velice užitečné. Ukazují odpovědi. Ale ne nějaké nové. To málokdy.
Připomínají nám to, co naše duše ví.
Ale co když je to vše tak rozporuplné? Co když pořád samé ano i ne, vše na 50 procent, nepřehledně vyhrocené?
Možná proto, že Vaše rozhodnutí už je dáno. Možná proto, že ať se rozhodnete jakkoliv, věci které jsou v pohybu, už nejde zastavit. Můžete je přesměrovat. Za určitých okolností a silou nezměrné vůle.
To ano. Ale komu se to skutečně vždy povede? A i za předpokladu že se to povede, není nikde psáno, že si Vás ta samá situace za pár let nenajde znovu jen v jiném kabátě. Protože vy si tím prostě máte projít.
Často věnujeme příliš mnoho energie tomu, co už nejde ovlivnit. Strávíme čas bojem, namísto prožitím.
A ta křeč, která námi pak zmítá, když máme pocit, že to vše bylo zbytečné, je bumerang takto vynaložené energie.
To neznamená se nesnažit.
Naopak, víte, že vám stále kladu na srdce, že máte svůj život ve svých rukou. Ale druhým dechem dodávám, nebuďte na sebe tak přísní.
Málokterá situace je bílá nebo černá. Z podstaty celého vesmíru je vše duální. Vše je částečně ambivalentní. To že se něco zdá skvělé, ale vy tušíte, že to zase taková sranda nebude a bojíte se, je jen realita. Smiřte se s tím.
Naučte se od-pouštět sami sobě za svá rozhodnutí, za své emoce, za své postoje a proměny.
Protože to vše je součástí Vašich životů úplně stejnou měrou jako všechny ty úspěchy a záchvěvy štěstěny.
Vykašlete se v tomto případě na mozek. Ano, mozek vám pomůže v rámci analýzy situace, ale pak už je spíš ke škodě.
Protože odpustit si musíte srdcem.
A srdce analýze nerozumí.
Srdce rozumí rytmu.
Rozumí soucitu. Lásce. Klidu. Radosti. Uvolnění. Pokoře. Svobodě.
To jsou léky na zlomené srdce. Všechno ostatní, je jenom placebo.

Zkuste si jen tak cvičně, dnes před spaním, za něco odpustit 

PS: Naše podvědomí je jako dům. Má střechu, půdu, sklep, a spouuustu místností.
Proto když se nám zdá o domech, bytech, staveních či hradech a zámcích, je to exkurze vlastním podvědomím. Mysl je komplikovaná záležitost, ale pořád jsme to my, kdo má držet žezlo. Mějte to na paměti. Já si to neustále připomínám.


S pozdravením,
Veronika

Pro stor

Rozpuštěn a vypuštěn, slovy klasika.
Mžik mezi dnem a nocí, prostor ničeho.
Vteřina mezi životem a smrtí.
Období mezi zimou a jarem, trochu paralyzován, trochu oslněn.
Chvíle před začátkem nového roku.
Pro někoho minuta, pro jiného věčnost.
Padlá vědma šmátrá ve tmě.
Když boří se staré, tehdy fátum se pohne.
Kolo osudu se roztočí, nová hra započne. Ruleta se neptá, ruleta se točí.
Magie času pracuje v ničem.
V nepojmenovatelném.
Známé se rozpustí, zbydou jen ohlodané kosti.
Tady a teď v tom volném pádu, kdy nemáš moc nad ničím, tvoříš vše.
Vše potřebné zapadá, mozaika je pro jednou úplná.
Posvátný prostor konejšivý, navzdory své domnělé šedi.
Pusť očekávání a fámy.
Co má se dít, staniž se.
Uvolňuj duši z okovů, propůjč mysl toku bláznovství.
Kyselost života promění se v sladké jahodí, dovolíš-li si žít.
Nijakost, ta nepostradatelná prázdnota ukončila, co skončilo dávno před tím.
Tak netruchli příliš a leť!

„Praslovanské prostorъ je odvozeno střídou *stor-od *prosterti („prostřít“),[2]což je složenina předpony pro- a kořene *sterti, který pochází z indoevropského *ster- (prostírat).“ – wikipedia

Tedy až budete truchlit nad ničím a propadat se prázdnotou, vzpomeňte si, že je to volný prostor, který vybízí k hostině a hojnosti..
Nechte osud, aby Vám prostřel k večeři

Verze reality č.1
Jarní nadšení vystřídaly teploty kolem nuly a intenzivní mimózovitost, level „nahatý kaktus uprostřed botanické“.
V hlavě se mi usadila známá mlha (Rákosníček důvěrně ví, o čem hovořím) a na mandlích nějaký ne příliš houževnatý, přesto však otravný bacil.
Inu ofouklo mě, a vydatné pčíkání zajistilo, aby si toho všiml každý, včetně sousedů, kterým se s každým mým pčíknutím, zajisté roztřese sbírka keramických slůňat na poličce.
Po práci vysíleně upadám na gauč, zahalena chlupatou dekou a vybavena dvaceti litry bezového čaje a teplými ponožkami.
Ve snaze udržet si dobrou náladu, kouknu z okna a ejhle, dovolím si citovat Jarka Nohavicu, když Vám povím, že zas k *va padá!
V telefonu mi bliká smska z výdejny knihkupectví, a má motivace k jakémukoliv přesunu z gauče za dveře je více než mizivá.
Přeji si usnout a probudit se na louce zalité sluncem, mezi všemi těmi nádhernými květy polního kvítí…

Verze reality č.2
Vyjdu před dům a rozzáří se mi oči. Ta pomalost a klid, s jakým lehounce padají z nebe na zem sněhové vločky.. Každá tak jedinečná a přesto tak pomíjivá.
Nesu tašku s dvěma rozměrnými balíky, a přesto necítím jejich váhu. K chůzi, jako by nebylo třeba vyvinout žádnou energii. Mířím k prudkému kopci, na jehož úpatí se mé kroky stočí do milovaných uliček zahradního města.
Těžce oddechuji, přeci jen ucpaný nos není zcela při chuti do takových aktivit, slyším jen křupání sněhu pod chodidly. Ticho.
Jindy plné náměstí dětí, teď zeje skoro až posvátnou prázdnotou, jen na kraji si zaníceně povídá starší paní s údržbářem, který zde pečuje o zeleň. Jejich družný a usměvavý rozhovor ke mně jen na pár vteřin dolehne a donutí mě roztáhnout koutky úst do ještě sinějšího úsměvu. Zahýbám do uliček. Miluji to tu. Je to můj domov. Miluji ty úzké uličky a domky, každý jinak vyzdobený, promlouvající jiným hlasem svých obyvatelů. Každý je tu více než 50 let..
Každý už ví o lidství své. Jeden obrostlý břečťanem, druhý tisem, další úhledně omítnutý. Většina domů si zde však drží energii „zahradních domků“ a je obrostlá nějakými keři, stromy, či rostlinami.
Obzvlášť v tomto počasí mi připomínají nejen venkov, který mi nahrazují ve velkoměstě, ale především architekturu britského předměstí, která je mi duševně velice blízká, ačkoliv jsem taková místa v tomto životě zatím ještě nenavštívila. Jsem si ale jistá, že voní skoro stejně.
Každá okna a dveře vypráví něco jiného o svých domácích. U jedněch dveří odpočívá košťátko a papuče staré dámy, kolem druhých se povalují dětské hračky a támhle nějaký lump rozbil okenici, zřejmě z nevědomosti, kolik práce a úsilí, může dnes oprava stát. Za rohem je zase zahrada vyzdobená jako z pohádky o červené karkulce, a hned vedle odpočívá na zápraží, nádherný černý pes.
Na kabát a na nos mi padají další, těžké vločky a podtrhují symfonii mých myšlenek.
Nechávám hlavou procházet vše, co mě za poslední dobu minulo, vzdáleně, nebo až příliš blízce. Bolest z nepochopení, radost z dětských úsměvů, vděk za teplo domova i obavy ze zítřka.
Vše to jen tak plyne a vločky míří k zemi, nezaujatě, jako v nějakém kouzelném těžítku, kde je vše tak nesmírně krásné a přesto pomíjivé.
Usmívám se na kolemjdoucí i na svět samotný a jsem šťastná.
……
A tyto dvě události od sebe dělí sotva patnáct minut.
Realita je proměnná, je zcela v naší moci, jak budeme ke světu kolem sebe přistupovat. Už dávno nehledám pravdu. Je tak subjektivní, až mě začala unavovat. To, co dnes vydáváme za pravdu je závislé na tolika proměnných. Je závislá nejen na způsobu, jakým ji předneseme, ale také na kontextu, konkrétní situaci, vnitřním světě posluchačů, a tak dále..
Pravdu není možné vidět očima. Vždyť je to tak evidentní. Vyberete si na internetu tucet krásných kousků oblečení, a kolik z nich Vám skutečně sedne a budete se těšit tím, jak hřejí? Obrazy tohoto světa nás manipulují, a tak dříve, než kdy jindy je nutné připomenout, že pravda je očím neviditelná. Je možné ji cítit srdcem, ale nenajdeme ji v knihách nebo v televizi, na plakátech ani v představách.
Je v srdci, a poznáte ji vždy tak, že v její přítomnosti ucítíte klid a mír.

Rozpadat se v pravidelných intervalech, aby světlo zevnitř ozářilo prostor ve výbuchu duše, bývá cestou hloubavých.
Jestliže máš pocit, že už jsi z toho unavený, věz, že jen ty máš tu moc změnit kolaps a nemoc na průlom a pomoc.
Cesta starých duší není často přehledná, a vyžaduje mnoho odvahy a síly.
Aby síla mohla proudit, je třeba se občas rozletět na kousky, a v temných nocích duše ty střípky poskládat zpět.
Je to uvolnění, rozpínání, ozdravný proces.
To někdy bolí. Jako když se napravuje zlomená ruka, nebo nos.
Přesto ale jinudy cesta nevede.
Můžeš to oddalovat, můžeš to schovávat za na růžovo přebarvené statusy na Facebooku nebo noci plné zábavy.
Ale může se stát, že vytvoříš větší podtlak a výbuch bude drtivější, až nebude jiné cesty ven.
I v tu nejtemnější noc věř, že máš moc a sílu, a že rozpadnout se a zase poskládat občas trochu bolí.
Přesto, je to to nejlepší, co tě mohlo potkat.

Zamilování – Magie odrazu

Láska, nebo řekněme zamilování, poblouznění, má mnoho podob a ještě více vrstev. Jsou lásky, které nás provází staletími, tedy, především naše duše. Jsou city, které v nás spustí bláznivost a iracionálnost, jsou tu dětské lásky, tak upřímné a čisté, přesto tak pomíjivé.
Láska mezi matkou a dítětem, mezi rodičem a dítětem, pouto tělesné i duševní.
A každá z těchto lásek má svůj, zcela identický náboj. Energetický, tělesný, magický.
Magie odrazu je ale cosi, co se využívá už při tvorbě zaklínadel lásky, při přípravě magických nápojů lásky.
Někdy, když se zamilujete, když celá Vaše tělesná i duševní schránka prahne po přítomnosti jiné osoby a vy zdánlivě netušíte proč, může jít přesně o tenhle druh energií.
Pomotala ti hlavu, že? Ptáte se kamaráda a netušíte, co se mu to třpytí v očích při vzpomínce na tu praštěnou a ve vašich očích domýšlivou brunetku od vedle.
Kdo ale ve skutečnosti komu motá hlavu?
Síla myšlenky, přesně mířené, má moc měnit mnohé. Proto snad právě lásku, považují mágové od pradávna za nejsilnější kouzlo.
Podobné přitahuje podobné. A leckdy se uděje, že naše duše natolik prahne po nějaké zkušenosti, nebo jinak řečeno po nějakém prožitku, jehož potenciálu ne a ne dosáhnout, že jakmile to objeví v někom jiném, nehledě na typ vizáže nebo sociální statut té osobě propadne.
Propadá však skutečně cizímu člověku? Nebo jen podlehla vlastnímu nevyjádřenému potenciálu?
Pokud v někom jiném odhalíme třebas i domnělou podobnost s naším skutečným, nevyjádřeným potenciálem, ať už stínovým, nebo plně zvědoměným, odrazí se naše vlastní síla svobodné vůle od takového člověka jako od zrcadla. A vrátí se nám v euforickém a zdánlivě nekonečném měřítku. Každá pozitivní reakce takového člověka, každý jeho úsměv, poklona, pozornost, je nám posléze živou vodou.
Není ale snadné určit, zda se jedná pouze o chvilkové pobláznění. Jsou lidé, vedle kterých dovedete růst celý život. Pak jsou ale tací, kteří Vám jen ukážou Vaše vlastní tužby a sny, ale Vaší cestou s Vámi po boku kráčet nebudou. A to jsou ty okamžiky, kdy se z velké lásky po pár týdnech vytratí veškerá chemie a zbudou jen dva, zcela odlišní lidé.
Pokud neodhalíte magii odrazu včas a necháte se příliš pohltit vášní, aniž byste tvořivý potenciál využili k tvorbě (tak jako básnící a malíři užívali přítomnosti múz), bude na Vás dotyčná osoba působit jako droga a to doslovně. Protože ať už se s ní spojíte nebo ne, až to skončí, a ono to většinou skončí, budete se cítit dalších pár dní či týdnů, jako by Vás rozžvýkal a vyplivnul samotný sněžný obr.
Dojde k poklesu mentální, fyzické i duševní energie na ráz. Jako po kocovině.
Pokles hladiny hormonů bude takový sešup, že budete mít pocit, že stesky utonete – a to je právě ta chvíle kdy si můžete uvědomit, že netrpíte pro lásku, nýbrž pro nedokončenou a nevyužitou magii odrazu, které jste propadli.
A většina lidí tomu občas propadne. To je na lidství to hezké. Že máme možnost se propadat. A zase vynořovat.
Využitá magie odrazu je inspirativní, živoucí a plodná. Je to energie, která přivede malíře k životnímu dílu a spisovatele k bestselleru.
A někdy, vzácně ale přeci, se z múzy nebo múze, může stát partner, průvodce, společník, přítel.
Není to však pravidlo, kterého by bylo vhodné se ve chvílích takového oslnění držet.
Uvědomte si, že pokud Vaše duše identifikuje v někom cosi „svého“ a odzrcadlí si to v takové míře, že pocítíte zamilování, je to skutečně magická energie, která dokáže utvořit neskutečné zázraky.
Projev lidské vůle je božskou podstatou v každém z nás. Umí být ale také zničující a destruktivní, spojí-li se s nízkou vášní, závislostí a sobectvím. Mordů z takové „lásky“ jsou plné dějiny.

Nezapomeňte, že přejete-li si něco od Vesmíru, musíte si to přát se stejným emočním nábojem, jako by to už dávno bylo vaše.

S laskavým pozdravením,

Veronika

Zrcadlení stínů a manipulace

Na tenhle lep jsem skočila se svou důvěřivou a srdnatou povahou tolikrát, že když se mi konečně podařilo to pochopit, chci se s Vámi o tom podělit.
Patřím k těm lidem, kterým když někdo koho si alespoň trochu váží (a že já si vážím lidí tak nějak obecně, už jen proto, že jsou to lidi) sdělí kritiku nebo nějakou zpětnou vazbu, hluboce nad tím přemýšlí.
Vlastně je jedno kolikrát už jsem si téma zpracovala, upozorní-li mě někdo na nějaký nedostatek, dumám v poklidu o tom, zda se přeci jen netrefil na nějaké upozaděné kuří oko a zda se mi tím nesnaží napomoci.
Mám to v povaze a je to na jednu stranu dobře, protože mě to chrání před mnohými pastmi ega.
Na stranu druhou ve mně ale dříve dovedlo malé semínko kritiky vyrůst ve velké pochyby a často nadbytečnou psychoanalýzu sebe sama.
Obecně nemám ráda manipulace, protože právě díky mé povaze není vůbec těžké uvést mě do rozpaků. Proto se celý život věnuji mimo jiné i tomu, abych dokázala manipulaci odhalit a následně odkázat do patřičných míst.
Pravda ale je, že mám okolo sebe spoustu velmi moudrých a duševně vznešených lidí, kteří třeba čas od času nějakou nevědomou manipulaci také vypustí. Ono je totiž velice snadné něco takového vypustit z úst. Vezměte si, že nás od malička něco manipuluje. Od rodičů přes učitelky až po televizní pořady.
O čem chci mluvit je manipulace zrcadlením.
To se nám tu rozmohl takový nešvar. Ať už vyberete jakékoliv téma, najdete jí tam, ale napadá mě teď z fleku, třeba konspirace.
Dám příklad. Dobrý přítel, kterého si vážíte, vám například sdělí, že ve vakcíně proti bacilovi z číny se nachází mikročip měnící DNA. Vy, ačkoliv si jeho názorů vážíte a po vakcíně nijak neprahnete, mu sdělíte, že s ním nesouhlasíte, a třeba se i dostanete do sporu (osobně se takovým sporům spíše vyhýbám, nemají moc co nabídnout). A tenhle člověk, který má Vaši úctu a respekt Vám odvětí, že z Vás cítí disharmonii a že máte v sobě asi nezpracované stínové energie, když máte potřebu mu oponovat.
Je to blbý příklad, ale je to příklad.
O co mi jde.
Projekci stínu buďto nepoznáte, protože jste ještě nezačali své stíny zvědomovat, pak ale většinou nevedete tyto druhy rozhovorů. Nebo již se svými stíny pracujete a tím pádem o nich víte. Víte tedy, že pokud někomu nadáváte za přílišnou zbrklost a sami jste onehdá koupili „super extra levnou a výhodnou“ kabelku za tři sta, abyste pak zjistili, že nemáte ani peníze ani kabelku, tak je to asi projekce. A pak jste schopní se nad tím zamyslet a pracovat s tím. Ale je naprostý nesmysl, aby se stín projektoval v přítomnosti, pokud řešíte něco k čemu máte již vyzrálý, a zkušenostmi podložený postoj.
Tedy když vám vadí, že někdo útočí na slabší – protože víte, jak takový útok bolí a ohradíte se proti němu, pak neprojektujete vlastní stín, nýbrž řešíte nastalou situaci.
Pokud máte tedy nějaký názor který je přirozený a není to ten typ názoru „Existuje jen jedna pravda!“(páč ty jsou většinou z principu špatně), máte naprosté právo ho projevit, až do té míry do které uznáte za vhodné.
Čas člověka naučí, které boje stojí za námahu a které ne. To už je ale jiné téma a pro jiné povídání.
Rozhodně ale není třeba váhat nad každým svým krokem z toho důvodu, že by se mohlo jednat o nějakou stínovou projekci. Tím byste se totiž absolutně odzbrojili a připravili o argumenty, které mohou být s odstupem času i pro oponenta třeba zajímavé.
Já razím heslo: Neoponuj, dokud nejsi vyzván nebo ohrožen.
Tedy pokud mi někdo sdělí své postoje, ale neptá se na můj názor, nevnucuji ho a přijímám s respektem sdělenou informaci, ať už si o ní myslím cokoliv.
Pokud mě ale sdělení duševně nebo jinak ohrožuje, je mi nepříjemné nebo jsem dotázána, pak se nebojím použít argumenty, které mi zkušenost poskytuje.
A stejně tak se nebojím říct „Nevím“ pokud skutečně nemám žádnou odpověď.
Třeba tahle písmenka někomu pomůžou vyhnout se tolika nepříjemným konverzačním karambolům, kterými jsem v minulosti prošla já.

Už nastal čas.
ČAS přijmout temnotu.
Už nestačí tolerovat její existenci.
Nyní je příliš nedostačující představovat si, že je přirozenou součástí světa, ale přitom se jí vzdalovat.
Vytvářet idealizované bubliny a schovávat se ve Světle.
Je třeba nechat TMU prostoupit celou tvou bytostí, nechat se pozřít a vyplivnout.
Uvolnit se když tě démoni cupují na kousky. Vydechnout. Nadechnout.
Temnota se skrze tebe čistí.
Toť úděl Světlonoše. Tuto práci nelze vykonávat z povzdálí.
Není zde prostor pro soudy.
Není moudré unikat.
Všechna bolest tě učí – uvolnit se.