Jsoucnost
Když nebeští malíři, křídly víří oblaka, nebe plátno nahradí.
Oči poutníka, obrací se do vnitřního světa.
Šum lesních pradědů vítá nově příchozí.
Melodie bytí rezonuje s dechem.
Ty sám se stáváš velkých Duchem.
Když hluboká svátost Země promluví,
rozpadají s nejedny lidské okovy.
V radosti srdce osamocen ulehneš.
Oslněn a pohlcen.
Hromovládce zahýří, svou pozornost k tobě zaměří.
Hromy blesky rozbijí, tvá malicherná bažení.
Spálí tu touhu marnivou, uchopit celý svět do tak bezvýznamných vět.
Ve vlnách opojení steče z obnažené duše pot.
Skrze krůpěje vášně a blaha, vrátíš půdě mízu, jež dala ti v lůně pít.
Měsíční svit oblohu zkrášlí, nejeden domýšlivec, ve vlastní jsoucnost věří.
Ta jedinečnost pokouší, jemnocit a odvahu.
Uvadlá duše, po temném novu, znovu zažehne vnitřní blahobyt.
Pokojně přijmeš v té temné noci,
že všechny své útrapy máš jen ve své moci.