Snad se občas zdá, že život můj,

smůla padlých Dubů provází.

Však při pohledu k nebesům,

cítím tak nezměrnou lásku a přijetí,

že smích provází mou tvář.

Cítit ne-štěstí bylo by šílenstvím.

Svoboda bláznů je osvobozena od soudů.

Když v lese, kdes můj domov, jehličím procházím,

vděk a důvěra rozpíná mé zjizvené srdce.

Každou jizvu voda zahojí

a stává se mou součástí.

Ta jediná, má, Matka Příroda.

Vděkem rozpíná se srdce,

pak duše obejme celý svět.

Cítit všechnu bolest světa,

je vykoupeno veškerou láskou existence.

Hloubkami osudí procházím,

a v míru k Vám teď přicházím.