Němý mistr

Slova jsou mnohdy příliš omezená.
Když pronikneš hlouběji do hmoty a setkáš se s duchem, fraktály vířící kolem tebe vytvoří mozaiku všeho bytí.
V mnohovrstvém skupenství veškeré existence, nalezneš sám sebe a nejen to.
Objevíš svět a zdroj.
Celou tvou bytostí projde vědění a pochopení tak silné, že ho mysl nedokáže uchopit, natož pochopit.
Ne těmi způsoby, kterými je naše mysl naučená uvažovat.
Rozdvojíš se, roztrojíš se, rozčtvrtíš se a každá tvá částečka se dělí dál a dál do nekonečného množství sebe sama.
Aby se pak zase složila v jedno-duchost.
V Tebe. V sebe. V realitu.
Tak jak ji dovedeme chápat a sdílet.
Už to není vědění získané z knih. Všechny ty definice jsou najednou příliš úzkoprsé a bezvýznamné.
Někdy dovedou člověka přiblížit, připomenout mu nějakou vrstvu pravdy, skutečnosti.
Ale často působí spíše zmatečně.
Začneš hovořit jiným jazykem, jazykem částic a prvoků světla.
A může se stát, že pak nebudeš pochopen/a.
Nemůžeš sdílet zkušenost nepřenosnou.
Můžeš ale zářit.
Věnovat lásku, a víru ve vševědoucnost a jáství každého jedince.
A můžeš se naučit mlčet.
A předejít tak v tichosti všem těm trapným nedorozuměním.
Jen naslouchej.
Už jen svou přítomností navádíš, jako maják na širokém moři, své blízké k jejich vlastní moudrosti.
A ti, jež nenaslouchají, těmi se netrap.
V tom není nic osobního.
Fungují na jiné frekvenci. Je to jako zlobit se na dítě, že nerozumí netopýrovi.
Neslyší to, co říkáš. Nemohou to slyšet.
Mohou ale cítit.
Buď vlídný. Buď trpělivý.
K sobě i ke světu, plnému leckdy zraněných a ukřivděných dětí.