Verze reality č.1
Jarní nadšení vystřídaly teploty kolem nuly a intenzivní mimózovitost, level „nahatý kaktus uprostřed botanické“.
V hlavě se mi usadila známá mlha (Rákosníček důvěrně ví, o čem hovořím) a na mandlích nějaký ne příliš houževnatý, přesto však otravný bacil.
Inu ofouklo mě, a vydatné pčíkání zajistilo, aby si toho všiml každý, včetně sousedů, kterým se s každým mým pčíknutím, zajisté roztřese sbírka keramických slůňat na poličce.
Po práci vysíleně upadám na gauč, zahalena chlupatou dekou a vybavena dvaceti litry bezového čaje a teplými ponožkami.
Ve snaze udržet si dobrou náladu, kouknu z okna a ejhle, dovolím si citovat Jarka Nohavicu, když Vám povím, že zas k *va padá!
V telefonu mi bliká smska z výdejny knihkupectví, a má motivace k jakémukoliv přesunu z gauče za dveře je více než mizivá.
Přeji si usnout a probudit se na louce zalité sluncem, mezi všemi těmi nádhernými květy polního kvítí…

Verze reality č.2
Vyjdu před dům a rozzáří se mi oči. Ta pomalost a klid, s jakým lehounce padají z nebe na zem sněhové vločky.. Každá tak jedinečná a přesto tak pomíjivá.
Nesu tašku s dvěma rozměrnými balíky, a přesto necítím jejich váhu. K chůzi, jako by nebylo třeba vyvinout žádnou energii. Mířím k prudkému kopci, na jehož úpatí se mé kroky stočí do milovaných uliček zahradního města.
Těžce oddechuji, přeci jen ucpaný nos není zcela při chuti do takových aktivit, slyším jen křupání sněhu pod chodidly. Ticho.
Jindy plné náměstí dětí, teď zeje skoro až posvátnou prázdnotou, jen na kraji si zaníceně povídá starší paní s údržbářem, který zde pečuje o zeleň. Jejich družný a usměvavý rozhovor ke mně jen na pár vteřin dolehne a donutí mě roztáhnout koutky úst do ještě sinějšího úsměvu. Zahýbám do uliček. Miluji to tu. Je to můj domov. Miluji ty úzké uličky a domky, každý jinak vyzdobený, promlouvající jiným hlasem svých obyvatelů. Každý je tu více než 50 let..
Každý už ví o lidství své. Jeden obrostlý břečťanem, druhý tisem, další úhledně omítnutý. Většina domů si zde však drží energii „zahradních domků“ a je obrostlá nějakými keři, stromy, či rostlinami.
Obzvlášť v tomto počasí mi připomínají nejen venkov, který mi nahrazují ve velkoměstě, ale především architekturu britského předměstí, která je mi duševně velice blízká, ačkoliv jsem taková místa v tomto životě zatím ještě nenavštívila. Jsem si ale jistá, že voní skoro stejně.
Každá okna a dveře vypráví něco jiného o svých domácích. U jedněch dveří odpočívá košťátko a papuče staré dámy, kolem druhých se povalují dětské hračky a támhle nějaký lump rozbil okenici, zřejmě z nevědomosti, kolik práce a úsilí, může dnes oprava stát. Za rohem je zase zahrada vyzdobená jako z pohádky o červené karkulce, a hned vedle odpočívá na zápraží, nádherný černý pes.
Na kabát a na nos mi padají další, těžké vločky a podtrhují symfonii mých myšlenek.
Nechávám hlavou procházet vše, co mě za poslední dobu minulo, vzdáleně, nebo až příliš blízce. Bolest z nepochopení, radost z dětských úsměvů, vděk za teplo domova i obavy ze zítřka.
Vše to jen tak plyne a vločky míří k zemi, nezaujatě, jako v nějakém kouzelném těžítku, kde je vše tak nesmírně krásné a přesto pomíjivé.
Usmívám se na kolemjdoucí i na svět samotný a jsem šťastná.
……
A tyto dvě události od sebe dělí sotva patnáct minut.
Realita je proměnná, je zcela v naší moci, jak budeme ke světu kolem sebe přistupovat. Už dávno nehledám pravdu. Je tak subjektivní, až mě začala unavovat. To, co dnes vydáváme za pravdu je závislé na tolika proměnných. Je závislá nejen na způsobu, jakým ji předneseme, ale také na kontextu, konkrétní situaci, vnitřním světě posluchačů, a tak dále..
Pravdu není možné vidět očima. Vždyť je to tak evidentní. Vyberete si na internetu tucet krásných kousků oblečení, a kolik z nich Vám skutečně sedne a budete se těšit tím, jak hřejí? Obrazy tohoto světa nás manipulují, a tak dříve, než kdy jindy je nutné připomenout, že pravda je očím neviditelná. Je možné ji cítit srdcem, ale nenajdeme ji v knihách nebo v televizi, na plakátech ani v představách.
Je v srdci, a poznáte ji vždy tak, že v její přítomnosti ucítíte klid a mír.