Tulačka toulavá,
bloudila prostorem.
Tulačka svébytná,
očima hladovýma svlékala svět.

Snad chtěla koutkem oka uvidět,
jak rozvine se v skvostný květ

Duše toulavá,
svého démona v ruletě prohrála,
když douškem krve liány,
staré stíny pohřbila.

Z hlavy stal se labyrint,
kde všechny cesty vedou dovnitř,

ze srdce vytryskl
omamný absint.

Vůně pelyňku,
zhmotnila všechny klamy,
když zmožená tulačka
odložila tělo do trávy.

V hloubi duše,
vysvlékla vnitřního muže,
dítě své nadějí kojila,
dívce šaty ustrojila,
matce břicho políbila,
stařeně dveře do lepších časů otevřela.

V rozsáhlých alejích
snového světa,
upletla z duhové příze
posvátná roucha.

Na dně močálu pak
vyzvedla diadém,
k nebi hledíc,
lýtko si nechala ovinout trojhlavým hadem.