Rozpadat se v pravidelných intervalech, aby světlo zevnitř ozářilo prostor ve výbuchu duše, bývá cestou hloubavých.
Jestliže máš pocit, že už jsi z toho unavený, věz, že jen ty máš tu moc změnit kolaps a nemoc na průlom a pomoc.
Cesta starých duší není často přehledná, a vyžaduje mnoho odvahy a síly.
Aby síla mohla proudit, je třeba se občas rozletět na kousky, a v temných nocích duše ty střípky poskládat zpět.
Je to uvolnění, rozpínání, ozdravný proces.
To někdy bolí. Jako když se napravuje zlomená ruka, nebo nos.
Přesto ale jinudy cesta nevede.
Můžeš to oddalovat, můžeš to schovávat za na růžovo přebarvené statusy na Facebooku nebo noci plné zábavy.
Ale může se stát, že vytvoříš větší podtlak a výbuch bude drtivější, až nebude jiné cesty ven.
I v tu nejtemnější noc věř, že máš moc a sílu, a že rozpadnout se a zase poskládat občas trochu bolí.
Přesto, je to to nejlepší, co tě mohlo potkat.