Odpouštění

Možná je odpouštění tak náročnou disciplínou proto, že abychom odpustili někomu, kdo nám byl blízký a zradil, nebo opustil naši blízkost, musíme odpustit sobě.
Ponořit se do všech těch nevyřčených vět, domněnek, které se nevyplnily, anebo možná naopak, vyplnily se až příliš.
Musíme se utopit ve všech těch nesplněných snech a přáních, které naše mysl vyprodukovala.
Mysl.
Protože srdce neplánuje. Srdce cítí. Tady a teď.
Potřebujeme se uvolnit a odpustit si, že jsme nezareagovali včas, tak jak mozek kázal.
Protože to přijde vždy.
Tvrdá kalkulace, hodnocení situace.
To je ta patálie, ve které pak hnijeme za živa.
Proč jsem to neviděl dřív?
Proč jsem byla tak hloupá?
Proč jsem nevyužil té šance?
Proč jsem mu věřila?
Proč jsem neudělal/a víc? Co všechno jsem pochopil/a jinak než bylo vyřčeno?
A tak je to i s o-pouštěním věcí hmotných, na které jsme se zafixovali, kterými jsme sytili své ego.
„Mít či nemít“ je nové „Být či nebýt“? Je přeci tolik důvodů proč a jak mohla celá ta situace okolo promarněného obchodu, nebo rozbitého vztahu skončit jinak.
Lépe. Pohodlněji. Zdravěji.
A co když nemohla?
Co když jednoduše není v našich možnostech tyto věci ovlivnit?
Protože ať děláme, co děláme, osud si stejně prošlape svou cestu.
Jsem kartářka. Chodíte se za mnou poradit s důležitými dilematy, hledáte odpovědi, které sami nevidíte.
A v tom jsou karty velice užitečné. Ukazují odpovědi. Ale ne nějaké nové. To málokdy.
Připomínají nám to, co naše duše ví.
Ale co když je to vše tak rozporuplné? Co když pořád samé ano i ne, vše na 50 procent, nepřehledně vyhrocené?
Možná proto, že Vaše rozhodnutí už je dáno. Možná proto, že ať se rozhodnete jakkoliv, věci které jsou v pohybu, už nejde zastavit. Můžete je přesměrovat. Za určitých okolností a silou nezměrné vůle.
To ano. Ale komu se to skutečně vždy povede? A i za předpokladu že se to povede, není nikde psáno, že si Vás ta samá situace za pár let nenajde znovu jen v jiném kabátě. Protože vy si tím prostě máte projít.
Často věnujeme příliš mnoho energie tomu, co už nejde ovlivnit. Strávíme čas bojem, namísto prožitím.
A ta křeč, která námi pak zmítá, když máme pocit, že to vše bylo zbytečné, je bumerang takto vynaložené energie.
To neznamená se nesnažit.
Naopak, víte, že vám stále kladu na srdce, že máte svůj život ve svých rukou. Ale druhým dechem dodávám, nebuďte na sebe tak přísní.
Málokterá situace je bílá nebo černá. Z podstaty celého vesmíru je vše duální. Vše je částečně ambivalentní. To že se něco zdá skvělé, ale vy tušíte, že to zase taková sranda nebude a bojíte se, je jen realita. Smiřte se s tím.
Naučte se od-pouštět sami sobě za svá rozhodnutí, za své emoce, za své postoje a proměny.
Protože to vše je součástí Vašich životů úplně stejnou měrou jako všechny ty úspěchy a záchvěvy štěstěny.
Vykašlete se v tomto případě na mozek. Ano, mozek vám pomůže v rámci analýzy situace, ale pak už je spíš ke škodě.
Protože odpustit si musíte srdcem.
A srdce analýze nerozumí.
Srdce rozumí rytmu.
Rozumí soucitu. Lásce. Klidu. Radosti. Uvolnění. Pokoře. Svobodě.
To jsou léky na zlomené srdce. Všechno ostatní, je jenom placebo.

Zkuste si jen tak cvičně, dnes před spaním, za něco odpustit 

PS: Naše podvědomí je jako dům. Má střechu, půdu, sklep, a spouuustu místností.
Proto když se nám zdá o domech, bytech, staveních či hradech a zámcích, je to exkurze vlastním podvědomím. Mysl je komplikovaná záležitost, ale pořád jsme to my, kdo má držet žezlo. Mějte to na paměti. Já si to neustále připomínám.


S pozdravením,
Veronika